Volný čas

VOLNÝ ČAS ČLOVĚKA 

Emil Páleš

do češtiny přeložila Alena Fuchsová

Milý čtenáři, myslíš si, že zahrada, které zahradník nebude celé roky věnovat žádnou pozornost, bude vzkvétat anebo že zaroste plevelem? Že jezdecký kůň, kterého nikdo necvičí, se stane vynikajícím, anebo upadne? Jak je potom možné očekávat, že se zdokonalí duše člověka, který se stále chce starat jen o "svoje věci", ale nikdy ne o svojí vlastní duši, který se odmítá věnovat sebepoznání?

"Na to nemám čas", slyšíte hned z úst takového člověka, "Já musím zabezpečit rodinu, dům, peníze; musím se od rána do večera starat o zabezpečení hmotných potřeb, o "tvrdou realitu"; na nějaké filozofické sebereflexe nemám kdy; možná až budu mít víc volného času, až dokončím práci, až odrostou děti, až budu v důchodu … ".

Drahý příteli, pokud lidstvo hovoří, že potřebuje nejdřív více volného času, aby se mohlo věnovat duchovní práci na sobě, je to jeden velký klam, je to přesný opak pravdy. Je to jedna z těch velkých lží současnosti, na kterou je potřeba poukázat a vyvrátit ji.

Víme velmi dobře, že tempo života a množství prací, kterými jsou lidé dennodenně zavalovaní je tak velké, že si pod nimi člověk sotva může vydechnout; a je stále jen větší. Chceme však, abys ty, náš čtenáři, nyní velmi dobře porozuměl a uměl vysvětlit také ostatním, proč pokud lidé nezačnou s duchovní prací na sobě, bez ohledu na to, zda mají čas, nikdy ani žádný volný čas mít nebudou; proč ono "čekání" na víc volného času (nebo peněz) na duchovní kulturu je iluzí, sebeklamem.

V letech 1934-1940 byl Jacques Bergier spolupracovníkem André Helbronnera. Helbronner, který měl právě dostat zlatou medaili Franklinova institutu za objevy o koloidních kovech, byl ve Francii prvním profesorem, který vyučoval fyzikální chemii. Po vypuknutí války ho odvlekli a zavraždili nacisté. Helbronner byl kromě toho soudním znalcem ve všech záležitostech tykajících se přeměny prvků, a tak měli profesor a jeho asistent příležitost setkat se s jistým počtem falešných alchymistů, podvodníků a fantastů, ale také s jedním alchymistou skutečným. Bergier se s ním setkal na Helbronnerovu žádost jedno červnové odpoledne 1937 ve své laboratoři: "Profesor André Helbronner, kterého jste asistentem, jak se domnívám, hledá jadernou energii. Byl tak laskavý, že mi podal zprávu o některých dosažených výsledcích a zejména o objevení radioaktivity, která odpovídá poloniu, když je vizmutové vlákno rozdrceno elektrickým výbojem v deuteriu za vysokého tlaku. Jste velmi blízko úspěchu, jako nakonec i někteří jiní současní vědci. Ale dovolíte mi, abych vás varoval? Práce, kterým se věnujete vy a vám podobní, jsou nesmírně nebezpečné. Nevystavují nebezpečí jenom vás. Jsou hrozbou celému lidstvu. Uvolnění jaderné energie je lehčí, než si myslíte … výbušniny vyrobené i z několika gramů kovu by stačily vyhladit celá města. Říkám vám to jasně: Alchymisti to věděli už dávno.

Vím, co mi řeknete … že alchymisté nepoznali strukturu jádra, nepoznali elektřinu, neměli žádný detekční prostředek. Nemohli vykonat žádnou přeměnu hmoty a tedy nikdy uvolnit údernou energii. Nebudu se pokoušet vám dokazovat to, co vám nyní prohlásím, ale prosím vás, aby jste opakovali panu Helbronnerovi toto: geometrické uspořádání nanejvýš čistých látek stačí k rozpoutání atomových sil, bez toho, aby bylo potřebné používat elektřinu nebo vakuovou techniku."

Bergier e přesvědčený, že tímto mužem, se kterým se setkal jen dvakrát v životě, je Fulcanelli, autor dvou zvláštních a podivuhodných knih Příbytky mudrců a Tajemství katedrál. Tyto knihy vyšly kolem roku 1920 pod pseudonymem a občanská totožnost jejich autora nebyla nikdy odhalená.

"Domnívám se, že sem udělal dobře, když sem tu a tam varoval některé badatele, ale nemám nejmenší naději, že by moje varování přineslo nějaké plody." Bergierovi měl navždy znít v uších zvuk tohoto výrazného, kovového a důstojného hlasu.

Odkud mohl tento muž v roce 1937 vědět o možnosti rozpoutání jaderné energie, když Joliot-Curie objevil řetězovou reakci až o dva roky později, na jaře 1937? V srpnu 1939 sám Albert Einstein ještě pochyboval o tom, zda z uranu půjde uvolnit ničivá energie, o které Bergierův tajemný host hovořil s takovou jistotou. V listě Franklinovi Delano Rooseveltovi ze srpna 1939 Einstein píše: "V průběhu posledních čtyř měsíců bylo pravděpodobné, že se podaří vyvolat řetězovou reakci ve velkém množství uranu, kterou se vytvoří velké množství energie a rádiu podobných prvků. Teď už je téměř jisté, že se toho dosáhne v blízké budoucnosti … je možné, avšak méně jisté, že by se takto dal zkonstruovat nesmírně silný typ bomby. Jediná bomba takovéhoto typu, umístěná na lodi, pokud by vybuchla v přístavu, mohla by zničit celý přístav spolu s okolním územím."

V prosinci 1942 se Fermimu skutečně podařilo spustit první řetězovou reakci jen tím, že rozmístil větší množství uranu střídavě mezi tenké přepážky z grafitu. Zkonstruoval tedy první jaderný reaktor jen tím, že geometricky uspořádal nanejvýš čisté látky (jeden kov a jeden nekov) – uran a grafit – do určité vzájemné polohy, tedy přesně tak, jak to předpovídal Bergierův host.

Není to fascinující, že tu po staletí ležel před našima očima nepovšimnutý zdroj takové obrovské energie, který by byl mohl použít i kterýkoli starý Říman nebo egyptští faraóni, kdyby věděli, jak na to?

Znají zasvěcenci tajemství přeměny hmoty a energie, ke kterým my ostatní nemáme přístup? Pokud ano, proč neprozradí něco z nich lidstvu, aby ulehčili těžký úděl a bídu miliónů?

Není to zázračné, že Edward Bach si náhle všiml, že některé divoce rostoucí, zdánlivě bezvýznamné květiny, souvisí každá s některou duševní vlastností a chorobou člověka; že Bachova květová terapie je tu nyní prakticky zadarmo, za cenu čisté vody; a že za toto poznání vděčíme vlastně bytostem květů, vílám?

Víte o tom, že donedávna děti umíraly svým rodičům před očima na syndrom degradace bílé mozkové hmoty (adrenoleukodystrofie), který u celkem zdravého dítěte vedl k postupné demenci, pohybové paralýze a do dvou let ke smrti v křečích zadušením tehdy už celkově dementního dítěte? A že na uzdravení z této nemoci stačil čistý olivový olej? A že na tento jednoduchý prostředek proti této chorobě, která se pokládala za neléčitelnou a která nás stála ztrátu tisíců životů a milióny dolarů, nepřišli lékaři ve svých laboratořích, ale jeden zoufalý otec, který k tomu dostal inspiraci ve snu?

Co když tisíce a tisíce úžasných možností a objevů visí na vlásku, co když denně zakopáváme o neuvěřitelná tajemství a nevíme o nich? Anebo jsou takovéto objevy už na zemi a jsou záměrně utajované? Čas od času se proslýchá, že jakési vynálezy, jako například automobil na laciný ekologický pohon, byly skoupené a zmizely v trezorech. Automobilová a ropná lobby prý nechce přijít o svoje zisky. Jenže myslíte si, že síly kosmického Dobra jsou tak slabé, že nějaká pozemská lobby je pro ně nepřekonatelnou překážkou?

To nemohou andělé darovat lidem něco víc z pramenů nebeské moudrosti, aby si lidstvo vydechlo zpod toho nepřetržitě se stupňujícího tlaku ve všech oblastech? Odpověď zní paradoxně: Nemohou, neboť lidé by potom měli příliš mnoho volného času!

Co tím myslíme? Představte si, teoreticky, že bychom měli dejme tomu automobil na vodu nebo na solární energii, že bychom energii vyráběli řízenou jadernou syntézou, takže bychom měli dopravu i výrobu energie prakticky zadarmo a ekologicky čistou, takže by stačilo pracovat jen jednu – dvě hodiny denně, léky zdarma na všechny choroby, vyřešenou potravinovou krizi… Co by se stalo? Výsledkem by – za současných okolností – byla volní, duchovní, morální degradace a degenerace člověka.

Abychom se v této věci neklamali o člověku, jaký ve skutečnosti je, pozorujme jen chvíli nezaujatě osudy těch z nás, kteří byli náhle katapultovaní na vrchol společnosti, jako nějaké filmové nebo zpěvácké hvězdy, nebo jinak, nebo přišli k velkému majetku dědictvím a podobně. Mnozí z nich vůbec nevěděli, co se sebou; začali se přejídat, pít, brát drogy, vymýšlet rozličné sebezničující a riskantní zábavy, skončili předčasnou smrtí. Jako Elvis Presley, nebo Jimmy Hendrix, kterému nestačilo, že byl slavný a dával koncerty, ale musel pokaždé na konci podpálit kytaru a nakonec z nudy a nesmyslnosti skočil ze střechy.

I když se navenek zdánlivě nic nestane, jen velmi málo z těchto lidí dokáže v konfrontaci s neomezenými možnostmi udržet svoje slabosti pod kontrolou, duševně, duchovně a morálně neupadnout, zachovat si jednoduchý, ryzí charakter, nestřídat partnery, nebo jen odolat pokušení strávit příjemný zbytek života v zahálce.

Větší svoboda totiž vyžaduje větší sebekázeň a disciplínu, a aby je člověk měl, musí v sobě najít nějakou motivaci vyššího řádu, tentokrát už jen sám v sobě, když ho už vnější okolnosti v ničem netlačí. V opačném případě vede bezproblémový, lehký život k rychlému ochabnutí vůle a morálních osobnostních sil, co vzápětí přináší zase velké problémy.

Některé severské kmeny za polárním kruhem, které žily v nejtvrdších podmínkách, měly železné zdraví a diamantovou morálku, neboť byli odkázáni jeden na druhého. Jakmile se však někde začala hromadit velká nadhodnota, bezpracný zisk, jako například v císařském Římě, začala nesvornost, intriky, zahálka, neřest, zvrácené zábavy…

Asi 2000 km severovýchodně od Austrálie leží malá ostrovní republika Nauru. 7000 obyvatel tohoto trpasličího státu nepracuje – všichni žijí z peněz za fosfát, který na ostrově těží zahraniční společnosti. Na pobřeží se sluní skupinka mužů s pivními lahvemi v ruce "My nepracujeme, nemáme to zapotřebí", vysvětluje jejich mluvčí, "Je tu strašná nuda", hovoří do kamery další domorodec, "já mám čtyři magnetofony, pět videopřehrávačů s televizorem; lidé si už jen vyměňují videokazety; co je venku, je nezajímá." Oblíbenou zábavou ostrovanů je jízda autem sem a tam po jediné silnici, která vede přes celý ostrov. Obchody jsou plné zboží, a ve světovém žebříčku chorob, jako je obezita a cukrovka, se obyvatelé Nauru rychle vyšvihli na vedoucí místa.

Několik set mil odtud je další ostrov, kde s těžbou fosfátu z povrchových dolů skončili už v roce 1979. Uprostřed měsíční krajiny, poseté krátery zarostlými plevelem, v rozvalených domech sedí stařenky a naříkají: "My bychom chtěly pracovat, orat, sít, ale nemáme ornou půdu! Chtěly bychom, aby se vrátily staré časy …".

O peníze, které jim bílí muži vyplatili za fosfát, je zase velmi rychle obehráli na burze.

Na Nigérii se usmála Štěstěna a obdarovala i černým zlatem, ropou, ze kterého najednou začaly proudit miliardové příjmy v dolarech. Nigérijci však z toho vyvodili pouze ten důsledek, že když se jeden z rodiny zaměstná v ropné rafinérii, ostatních 25 členů rodiny nemusí dělat vůbec nic. Kdysi měli alespoň svoje tradiční řemesla, nyní i to zaniká. No není potom nevyhnutelné – jako poslední záchrana před duchovní smrtí – aby nebesa v té krajině dopustila nějakou obrovskou nespravedlivost, korupci, revoluci, válku a aby těmto lidem bylo opět všechno vzaté?

Ti, co bdí nad osudem této planety, sledují velmi pozorně, jak lidstvo reaguje na nadbytek volného času a prostředků. A ne jen ve třetím světě. Díky poválečnému rozvoji technologie a hospodářské konjunktuře v 60-tých letech se ve vyspělých zemích vytvořily rezervy času a prostředků, které umožnily lidem kromě jiného to, že se zkrátila pracovní doba o hodinu, respektive byly zavedeny volné soboty. Následovala bláznivé, rozpustilé, lehkomyslné a povrchní 60-tá a 70-tá léta, ve kterých se nejedna příšera zrodila z nudy a nadbytku; včetně narkomanie, sebevražd, promiskuity a volného sexu, za kterým následoval na konci 70-tých let vznik AIDS. Vytvořené přebytky musely být opět stáhnuté přes mezinárodní burzy, devalvaci měn, lidstvo zaměstnáno novými hrozbami, jako ekologií. Takže lidé v 80-tých a 90-tých letech opět pracují i v sobotu a víc než 8 hodin, nebo si berou po zaměstnání ještě druhé zaměstnání, aby si přilepšili. Podobně jako za mondénními 20-tými a 30-tými lety následovala druhá světová válka, nebo po zavedení strojové velkovýroby vykořisťování a proletářské revoluce.

V životě lidstva, jednotlivých zemí a lidí existuje neustálá jemná vibrace, období, kdy se vytvoří určitý přebytek, který by lidé mohli využít, aby se odrazili na duchovně vyšší stupeň; lidé se však nechytají, nereagují na to, a tak jsou tyto přebytky vzápětí pohlcené celou řadou nově vzniklých negativních jevů, které v důsledku těchto "darů navíc" vznikají. Potom následuje období, kdy na lidi dolehne tlak a jsou donuceni opět se duchovně hýbat násilím.

V Egyptě nyní dvě třetiny národního důchodu vzniká jen vybíráním poplatků za suezský průplav a pyramidy. A navzdory tomu je všude špína, žebrající děti, korupce a lidé se chtějí zabývat jen kšeftováním a překupnictvím. Indie dostává darem léky pro děti v hodnotě miliónů dolarů. Výsledkem nejsou uzdravené chudé děti, ale zkáza duší všech těch, kdo se toho zúčastňují, neboť s darovanými léky opět kupčí. K nesolventním dětem se dostanou pouhá 2% z nich.

Výsledek duchovního pozorování tedy je, že jsou tu nepřetržitě podnikané pokusy o rozšíření svobodného duchovního prostoru člověka, které se však obracejí na zkázu lidských duší a musí být opět zbrzděné. Lidstvo není dospělé; nemá dost sebedisciplíny, aby si umělo začleňovat svůj volný čas samo užitečně. Vždyť naprostá většina lidí dosud stále ještě nesní o tom, že se po uvolnění od povinností budou s ještě větší horlivostí věnovat práci na svém vlastním zušlechtění a že si uloží přísnou disciplínu, ale o tom, že budou mít milióny na kontě a potom si budou už jen "užívat".

Lidé musí nejdřív toužit a využít svůj volný čas smysluplným způsobem, až potom ho mohou dostat víc!

Nemáme o nic méně ani více volného času, než kolik uneseme. (Muži – vojáci možná poznají jedno pravidlo anebo moudrost, která vyplynula vojenským velitelům při velení vojenským jednotkám: "Jednotka musí být stále zaměstnaná!" Je zvláštní zkušeností, že v zahálčivé, nečinné, nudící se vojenské jednotce začíná upadat nálada, morálka a disciplína; ale ve vytížené jednotce ne. Proto zkušení velitelé dávali přednost pochodu před čekáním, nebo udržovali jednotku zaměstnanou i nesmyslnou činností, jako neustálým čištěním zbraní a podobně, což řadoví vojáci nikdy nedokázali pochopit. Stejný význam má i lidové přísloví:"Zahálčivá mysl je ďáblova dílna"). Velká většina z nás nemá na větší volnost vnitřní předpoklady; a dokáže se udržovat ve formě, dbát o sebe a vynakládat úsilí pouze tehdy, dokud nad nimi stojí nějaký šéf nebo kontrolní orgán; většina lidí nevyhnutelně potřebuje nějakého vnějšího nepřítele anebo hrozbu nebo nedostatek, musí jim plakat děti nebo onemocnět, aby se aktivizovali, jinak upadají do duchovního spánku a stagnace.

Zvíře je zdravé a bystré v přírodě, kde ho vnější prostředí donucuje, aby neustále bdělo a hýbalo se. Vytržené z tohoto prostředí upadá. Orangutani, kterým umožnili neomezený přístup k potravinám, umírají v koutě zoologické zahrady na obezitu a nečinnost. Kéž by se o člověku dalo říci, že i když je už hmotně zabezpečený, nepolevuje jeho úsilí o neustálé sebezdokonalování. Proto je také nesmírně důležité mít nějakou vyšší motivaci, duchovní ideál, aby zdroj naší aktivity pramenil svobodně z našeho nitra, jinak budeme stále jen neseni osudem, vnějším tlakem a okolnostmi. Není možné lidem dostatečně často opakovat, že ve vlastní duchovní iniciativě je klíč k vymanění se zpod toho neustálého tlaku životních událostí a nedostatku času. (Bohužel i o Slovensku je třeba říci, že například ti lidé na venkově, kteří přišli k penězům, neuměli počít žádnou myšlenku jak použít své peníze lépe, než stavět zase obrovské, předimenzované domy, které vůbec nepotřebovali. Na pozdvihnutí sebe samých jsme tento nadbytek nevyužili.)

Ne proto na sobě duchovně nepracujeme, že na to nemáme dost volného času, ale naopak: nemáme žádný volný čas proto, neboť se nechceme ve své duši zdokonalovat. Lidé nemají a nikdy ani nebudou mít žádný volný čas, protože se odmítají zabývat svým vlastním nitrem!

Uvažujte: produktivita práce se díky vědecko-technické revoluci oproti středověku nebo starověku znásobila stokrát anebo tisíckrát? A máme více volného času než oni tenkrát? Lví podíl tohoto obrovského potenciálu lidské rasy je pohlcený tím, že se plýtvá, že vznikly rozličné pseudopotřeby, a tím, že se vzájemně přeme, vedeme proti sobě války, zbraněmi, politické a obchodní. Tak, jako se v atomovém jádře 98% energie spotřebuje na energii vazby, tak v naší společnosti se devět desetin nově vzniklých lidských sil pohltí nárůstem nectností, tím, že se vyčerpáváme navzájem, že musíme hlídat jeden druhého. Kdybychom konečně chtěli z vlastní iniciativy, cílevědomě zapracovat na skutečném zdokonalení našich duší ctnostmi, nastala by exploze volného času ne nepodobná atomovému výbuchu, neboť z jádra společnosti by se uvolnily gigantické síly, které jsou v něm nyní vázané.

 Vážení čtenáři, řešení na všechny ekonomické, ekologické, zdravotní a vůbec všechny globální problémy existují, jsou tady; celá nebesa jakož i jednotlivci zasvěcení do nebeských tajemství žijící na zemi čekají na to, aby vás jimi mohli obdarovat. Neexistují žádné objektivní vnější problémy, na které by se dalo vymlouvat. Čeká se jen na člověka, až postaví na první místo ve svém životě ty hodnoty, které na toto první místo patří.

Čeká se jen a jen na nás.